Národní parky jsou území s převažujícím výskytem přirozených nebo člověkem málo pozměněných ekosystémů, nelze se proto divit, že všechny naše národní parky – Krkonošský NP, NP České Švýcarsko, NP Podyjí a NP Šumava – jsou zároveň v překryvu s územím soustavy Natura 2000. Pro tyto lokality a také pro CHKO Šumava a CHKO Labské pískovce jsou příslušné správy národních parků také orgány ochrany přírody (OOP). OOP jsou pověřeny výkonem státní správy – jedná především o úkony spojené s plánováním péče, realizací péče, značením hranic a vydáváním správních aktů k činnostem a zásahům v příslušném území.

Obrázek 1: Jaká jsou „nej“ našich národních parků?

Národní parky versus AOPK v otázce financí

Národní parky jsou příspěvkové organizace, tedy organizace s určitou mírou vlastní subjektivity, a to je zároveň jeden z hlavních rozdílů oproti AOPK ČR, jejíž činností jsme se detailněji zabývali v minulém článku.  V konečném důsledku to má významný vliv na získávání financí a samotnou správu činností v území. Národní parky získávají finanční příspěvek jak ze strany státu, tak díky vlastní ekonomické činnosti. Největší podíl vlastních financí je získáván z prodeje dřeva, neboť správy národních parků hospodaří na lesních pozemcích, které jsou majetkem státu. Tyto finance dále využívají na chod správy a péči o národní park. Oproti tomu v rámci CHKO takto hospodaří Lesy ČR, které také nakládají s finančním ziskem z prodeje dřeva. Správy CHKO, tedy AOPK ČR, zde lesnicky nehospodaří a z prodeje dřeva jim nenáleží žádný zisk, nicméně jakožto příslušný OOP se vyjadřují k činnostem a dokumentům s (lesnickým) hospodařením souvisejícím, včetně lesních hospodářských plánů či osnov.

Tabulka: Správy Národních parků, jakožto orgány ochrany přírody a soustava Natura 2000

Finance – zásadní předpoklad k plnění zákonných povinností

Stačí národním parkům příspěvek ze státního rozpočtu a vlastní ekonomická činnost na zajištění celistvé péče nejen o soustavu Natura 2000? Bohužel – stejně jako v případě jiných subjektů realizujících management o přírodu je odpověď přímočará – nikoliv. Provozní finance nejsou při zajišťování péče dostačující a parky využívají dostupné programy a dotace. Jedná se zejména o programy PPK, POPFK, OPŽP, či LIFE, které deficit provozních financí z části kompenzují, a tím zajišťují dostatečnou péči. Míra využívání jednotlivých zdrojů (tedy příspěvek ze státního rozpočtu, vlastní zdroje či programy a dotace) a přerozdělování financí na soustavu Natura 2000 se mezi jednotlivými národními parky liší.

Národní park Podyjí – pastva koní je zde spolufinancována z Programu péče o krajinu (Foto: Kateřina Španihelová)

Obecně se však správy národních parků potýkají s deficitem pracovních sil a prostředků na financování dlouhodobých, rozsáhlejších aktivit. Z velké části jsou provozní finance využívány na samotný chod správy, dále samozřejmě na péči o přírodu, přičemž nejnákladnější je ze své podstaty péče o bezlesí. Často se z provozních financí také hradí EVVO, celková práce s veřejností či propagační činnost. Pro porovnání lze uvést, že finance získané z externích (projektových) financí se v rámci parků opět nejčastěji využívají na péči o přírodu (z toho opět největší položku tvoří bezlesí). Je zřejmé, že opakovaný management, při péči nejčastěji o luční biotopy (výřez náletu, pravidelné kosení / pastva, podpora vzácných či ohrožených druhů disturbancemi aj.), je nákladný a národní parky se zároveň liší v tom, zda využívají na tento typ managementu více provozní či programové finance (podobně je tomu u monitoringu nebo výzkumu).

Národní park Šumava – Vltava u Nové Pece hostí řadu vzácných druhů ptáků (Foto: Kateřina Španihelová)

Vzhledem k tomu, že všechny naše národní parky sdílí státní hranici se svými protějšky, existuje velký potenciál v přeshraniční spolupráci, přičemž finanční příležitostí jsou zejména EU programy Interreg. Tyto programy se také jeví jako poměrně neměnné do dalších let, naopak hojně využívaný OPŽP, ze kterého je aktuálně financováno značné množství projektů, může dostát určitých změn (zejména v alokovaných prostředcích ze strany EU). Otázkou zůstává, do jaké míry je systematickým řešením financovat zákonné povinnosti z evropských zdrojů. Takový model se jeví jako neudržitelný a náchylný k momentálním příležitostem, personálním kapacitám a je zároveň nestabilní a dlouhodobě nepředvídatelný. Prostor pro diskuzi vytváří např. oproštění národních parků od platby daně z příjmů či další nástroje. V každém případě by systematická péče o takto unikátní území měla být do budoucna předmětem mnohem širší debaty a pozornosti.