Rozhovor s Miroslavem Dvorským, vedoucím Valašského ekocentra ČSOP ve Valašském Meziříčí se uskutečnil na podzim loňského roku na Hradisku nedaleko Rožnova pod Radhoštěm. Na louce, kterou právě kosil, společně s kolegyní a dalšími ochránci přírody a studenty se snaží díky projektu Krajina pro lidi i přírodu vrátit místu druhovu rozmanitost i charakteristický ráz valašské krajiny.

Dlouhodobě spolupracuje se Správou chráněné krajinné oblasti Beskydy, pro kterou zajišťuje mnohá opatření v krajině financovaná například z Programu péče o krajinu. Od prvních slov bylo jasné, že jde o zkušeného a zapáleného ochránce přírody, který dokáže využít každou chvíli včetně těch ve svém volnu k práci pro přírodu a pro nenahraditelný dobrý pocit ze života.

Miroslav Dvorský

O ZAČÁTCÍCH A TŮNÍCH

Vzpomenete si, jak začala Vaše spolupráce se Správou CHKO Beskydy?

Přesně si to nepamatuji, tak nějak to vyplynulo z naší ochranářské činnosti, které jsme se věnovali. Když bylo potřeba něco udělat, Milan (Milan Škrott, zástupce Správy CHKO Beskydy, přítomný u rozhovoru) zavolal a domluvili jsme se. Nejspíš šlo o první z mnoha tůní, které jsme za ty roky, co se známe, vyhloubili.

Z jakého důvodu jste dělali a stále děláte právě tůně?

Z počátku hlavně proto, abychom nabídli chráněným obojživelníkům i dalším živočichům vhodné lokality k rozmnožování, tedy z důvodu podpory druhové rozmanitosti beskydské přírody. Vznikala tak refugia pro chráněnou kuňku žlutobřichou, čolka karpatského i ostatní druhy jako skokany, ropuchy či rosničky. V posledních letech v souvislosti s klimatickými změnami se snažíme budováním drobných vodních ploch přispět i k zadržování vody v krajině. Zlepšení její retenční schopnosti je hodně aktuální.

V minulosti se bohužel u nás dělaly věci, ať už to byly celoplošné regulace toků, likvidace mokřadů či ony nešťastné meliorace, které krajinu značně odvodnily. Spousta lidí si to vůbec neuvědomila až do doby, než začalo být sucho. Ztratila se jim voda ve studních, vodárenské nádrže téměř vyschly a na mnoha místech už byl zákaz napouštění bazénů i zalévání zahrádek pitnou vodou.

Říkal jsem si, že ve svém životě bych chtěl každý rok někde na vhodném místě vyhloubit tůňku a zasadit strom. Každý rok. Zatím se to daří. Letos máme v plánu obnovit tři zazemněné tůně a vytvořit jednu úplně novou na mokřadu Rybníky v Hrachovci u Valašského Meziříčí. A sadit budeme jabloňové stromořadí u cesty poblíž nové zvoničky v obci Krhová.

Na co se musí při hloubení tůní pamatovat?

Aby se v ní přirozeně držela voda, měla proměnlivou hloubku od mělčin po hlubší vodu, pozvolný přechod do vodního prostředí. Byla vyhloubena v nepropustném podloží nejlépe na osluněném místě. Každá tůňka se po letech zazemní, je to přirozený proces. Zanese se opadem listí, úplně zaroste orobincem či rákosem, při přívalových deštích se může zabahnit. Úplně zazemněná tůňka z velké části ztrácí svůj význam pro živočichy. Časem je proto vhodné tůňky alespoň částečně obnovovat. Některé je lépe ponechat zazemněné a vyhloubit někde v blízkosti tůňku novou. Obnova zazemněných tůněk je vhodná na konci léta nebo na podzim, kdy malé žabky již opustily vodní prostředí.

Kolik tůní jste zatím udělali?

Nevím, kolik jich bylo přesně, ale jsou to desítky. Od údolí pod Lysou horou v Moravskoslezských Beskydech přes Vsetínské vrchy a Javorníky v CHKO Beskydy i dále porůznu na Valašsku a v Pobečví. To je obrovské území.

Vždycky mě potěší, když vidím, že tůňky jsou plné života, rozmnožují se tam obojživelníci, nad hladinou poletují vážky, větší vodní plochy osídlí mokřadní druhy ptáků. Bohužel v posledních letech se na horách v blízkosti lyžařských areálů rozrostly také zasněžovací nádrže, které nejsou k přírodě přátelské.

V čem jsou špatné?

Před lety jsme jednu takovou řešili s Danou Bartošovou, zooložkou Správy CHKO Beskydy, na Soláni. Bylo to děsivé. Hluboká jáma vyložená PVC fólií byla plná vody a na jaře samozřejmě přilákala obojživelníky k rozmnožování. Když se malé žabky na konci jara snažily nádrž opustit, tak již bylo horko a černá folie byla na sluníčku rozpálená a živočichové se na tu plachtu připékaly. Dokonce se v nádrži utopily i srnky a snad prý i pes, zvířata po hladké stěně nedokázala vylézt.

Co se s tím dá dělat?

Při budování nádrží by se mělo dbát na připomínky ochrany přírody. Jednoznačně se nesmí stát pro živočichy pastí, ale musí být přátelské k přírodě. Navrhli jsme tenkrát obložit břehy zvenčí nádrže geotextílií, která se používá při tvorbě jezírek na místech, kde je propustné podloží a voda by se v nádrži neudržela. Máme ji třeba v našem ekocentru ve Valašském Meziřící.

Geotextílie časem úplně zaroste mechem, řasou, takže to vypadá krásně zeleně. Povrch je drsnější a jakékoliv zvířátko může z nádrže či jezírka vylézt.

Stejně důležité jsou pozvolné břehy nádrže. Viděl jsem vystřelené tůně, kde poklesla voda a byl to takový divný kráter. Na dně byla hodně vody, ale žáby ani čolci nemohli vylézt, protože stěny byly úplně převislé. V zasněžovací nádrži by rozhodně měla být minimálně jedna stěna nádrže uzpůsobena tak, aby z ní mohlo vylézt i větší zvíře, která tam nedopatřením sklouzne.

Podle čeho vybíráte místa, kde budete tůně hloubit?

Kritéria výběru samotného místa by měla být docela pečlivě zvážena, protože budovat tůňky na botanicky či zoologicky cenných plochách je proti ochraně přírody. Určitě je vhodné, aby před vyhloubením tůní lokalitu navštívil botanik a entomolog, kteří zhodnotí, zda vyhloubením tůní nezničíme nějaký cenný biotop.

Je dobré zvážit i to, kam dáme vykopanou zeminu, protože v případě, že děláme tůňku uprostřed souvislého mokřadu a zeminu tam necháme, musíme si uvědomit, že vznikne jakýsi val, kde už se zcela výrazně změní vegetace. A určitě už to nebude vhodné místo pro mokřadní společenstva a porostou zde nežádoucí ruderální a zavlečené rostliny, například zlatobýl kanadský.

Dají se udělat i tůňky speciálně pro kuňku žlutobřichou, které jsou relativně velice jednoduché, protože kuňkám stačí mělké tůňky, párkrát hrábnout bagrem třeba ve staré pískovně, kde to ničemu neuškodí. Musí tam být nepropustné podloží, protože propustné podloží vodu nezadrží.

Jak se vám daří objevovat nová místa?

Spolupracujeme jednak s pracovníky Správy CHKO Beskydy, Milanem Škrottem a Danou Bartošovou, tak i se zapálenými ochránci přírody z okolních organizací Českého svazu ochránců přírody. Například Jiří Pavelka a Daniel Křenek z ČSOP Orchidea vytvořili seznam mokřadních lokalit na Valašsku, podle něhož se dá zjistit nejen jací živočichové se na jednotlivých lokalitách vyskytují, ale také v jakém stavu se lokalita nachází. Z takové databáze lokalit pak můžeme vycházet při přípravě nějakého projektu.

Druhá, mnohem složitější věc jsou jednání s vlastníky pozemků, aby nám na svém pozemku tůňky dovolili vyhloubit. Někteří jsou velmi vstřícní a nemají se souhlasem žádný problém, jiní ale hledají důvody, proč to nechtějí.

Stalo se mi několikrát, že vlastník souhlasil, já už jsem měl málem domluvený bagr, ale on potom řekl: „My jsme se o tom bavili v rodině. Manželka ani nebyla tak proti, ale…”. Někteří vlastníci jen těžko chápou, že z toho nemáme žádný osobní prospěch, ale děláme to pro přírodu.

O NEUSTÁLÉM VYSVĚTLOVÁNÍ, PROČ JE POTŘEBA PRO PŘÍRODU PRACOVAT

Co jim v takových případech říkáte?

Snažím se lidem vysvětlit, proč jsou takové tůňky důležité v krajině. Jen málo lidí je vyloženě zlých, kteří by chtěli přírodě škodit. Jsou spíše nedůvěřiví.

Myslím, že to pramení z politické situace a z toho, že lidi obecně nemají důvěru ve státní správu a vždycky hledají něco špatného, co by tak za tím mohlo být, k čemu se zaváží, co se po nich bude vyžadovat.

V našem Valašském ekocentru jsme si jako cíl dali hlavně environmentální výchovu a osvětu, což osobně považuji za velmi důležité. Začít už od malých děcek. S manželkou vedeme oddíl mladých ochránců přírody od roku 1990. Takže letos to bylo už jedenatřicet let. Ty děti učíme lásce k přírodě, poznávat ji a chránit. Mají možnost se do praktické ochrany přírody zapojit.

Každý člověk, ať dítě či dospělý, když blíže přírodu pozná, ví, co je pro přírodu dobré, pozná nějakého živočicha, vezme si ho ruky, podívá se na něho zblízka, nezná ho jenom někde z knížky ve škole, tak potom k tomu má úplně jiný vztah.

Jak moc je složité vztah k přírodě děti i dospělé naučit?

Jsme propagátoři přírodního zahradničení, přírodních zahrad. V ekocentru máme ukázkovou certifikovanou přírodní zahradu. A právě na té zahradě ukazujeme lidem nejrůznější zahradní prvky, podporující biodiverzitu – jezírko, kamenice pro plazy, hmyzí hotely, hromadu chrastí pro ježka, broukoviště. Ukazujeme, že zahrada může být přátelská přírodě, esteticky krásná a zajímavá a plná života.

Někteří lidé ani dneska nechtějí na pozemku třeba ovocné stromy, protože nemají čas, aby to ovoce sklidili, ono pak opadá a co s tím budou dělat? A tak si raději nasadí jehličnany. A pak to dopadne tak, že jedete do Velkých Karlovic, máte tam krásné dřevěnice a kolem nich naprosto unylou zahradu plnou jakýchsi cizokrajných koniferů, vyrůstajících z posečených trávníků. Majitelé je kosí každý týden, sekačky vrčí. A oni si myslí, jak to není krásné. Že úplně potlačili typický ráz venkovské valašské krajiny nevnímají. Člověk díky takovému chování zapříčinil úbytek spousty druhů ptáků i dalších živočichů, kteří žili v blízkosti člověka po staletí.

Neříkám, že to dělají vědomě, spíše z neznalosti. My chceme jít jinou cestou. Přesvědčovat lidi, že to může být i jinak. A tak naše zahrada přispívá k inspiraci. Lidé přijdou, podívají se a říkají „Takové jezírko, maminko, bychom si mohli doma udělat. A jak jste to, pane Dvorský, udělal?“ A tak jim to vysvětlíme.

Důležité je, aby si uvědomili, že sami mohou přispět k tomu, aby své pozemky přizpůsobili i potřebám živočichů a vytvořili jim na zahradě takovou oázu pro život. Jak radostné je pak pro ně zjištění, že se dá žít v souladu s přírodou a všichni ti živáčkové kolem je obohacují. Samozřejmě se to asi nebude týkat zavlečených oranžových plzáků španělských nebo hryzců, kteří jim na zahrádce ničí úrodu.

Na poli ochrany přírody je opravdu mravenčí práce vysvětlovat lidem, jak a proč mohou na svých pozemcích přírodě pomáhat. Je náročné, ale důležité získat lidi na svou stranu, protože sami pracovníci Správy CHKO Beskydy a dobrovolníci ve Stráži přírody nemohou ochránit beskydskou přírody na ploše 1 160 km2 chráněného velkoplošného území. To platí samozřejmě obecně i mimo CHKO.

Přiznejme si, že musíme pro ochranu přírody nadchnout místní obyvatele, kteří v Beskydech hospodaří, protože bez nich se neobejdeme. Do budoucna není myslitelné, aby státní správa zajišťovala údržbu či management na všech přírodovědně zajímavých lokalitách, kterých je samozřejmě i mimo zvláště chráněná území velké množství. Tedy pokud se nám podaří místním lidem ukázat, že mají na svých pozemcích třeba vzácné rostliny nebo živočichy a nadchneme je pro jejich ochranu, pak je to ta nejlepší cesta.

Za těch skoro 40 let, co se ochraně přírody věnujete, je vidět nějaká změna? Je vidět, že by těch lidí, které se podařilo získat, bylo víc?

Máme zpětnou vazbu od našich oddílových dětí. Víme, že ta děcka k nám chodí ráda. Bohužel je to tak, jak už to v životě bývá. Po středních školách jdou na vysoké školy, někde se uchytí, najdou si partnery. Takže skončí třeba v Praze, v Brně, v Olomouci, v Hradci, máme je rozeseté všude.

Samozřejmě za ty roky to byly už stovky dětí. Po některých se slehla zem, někdo vám v paměti neutkvěl, protože tam byl krátce nebo se nějak výrazně neprojevoval. Je pro mě zajímavý poznatek, že i u děcek, u kterých jsme si s manželkou mysleli, že do oddílu chodili a nijak zvlášť se neprojevovali, tak když jsme se s nimi bavili už v dospělém věku, říkali, že když byli v oddíle, byly to pro ně nejkrásnější roky jejich dětského života. Víme, že někteří z našich bývalých členů dělají třeba lektory ekologické výchovy.

Jako dospělí se potom rádi na naše některé akce vrací. Myslím, že i když nejsou nijak organizovaní, tak v nich láska k přírodě zůstala. A tu pak rozvíjejí dále ve svých rodinách, protože první členové oddílu už mají svoje děti a ty už k nám také chodí.

Stalo se nám třeba, že nás jeden z našich bývalých členů zavedl na svůj pozemek a ukazoval nám svůj záměr, jak chce s pozemkem naložit. Nás potěšilo, že to byl návrh k přírodě opravdu přátelský. To je pro nás dobrá zpětná vazba.

My jsme vždycky dětem říkali: „Děcka, nám nejde o to, aby se z vás ze všech stali přírodovědci či aktivní ochránci přírody. To asi ani není možné. Lidské společenství je strašně pestré a musí to tak být. Nám jde spíše o to, až budete jednou v životě zastávat důležité pracovní funkce, tak abyste si vzpomněli, na čemž jste v oddíle vyrůstali a rozhodovali jste ve prospěch životního prostředí. O to tady jde.“

Co víc může člověk pro přírodu nebo pro dobrý pocit ze svého života udělat? Já ten dobrý pocit prostě mám. A to je pro mě, pro nás Dvorské to důležité, protože manželka je stejně zapálená jako já.

Beru to tak, že jsme si tuto cestu vybrali, asi to tak mělo být. Je to tam nahoře někde předurčené. Není to mnohdy lehká cesta, protože nejsem státní zaměstnanec a peníze na výplaty pro sebe, kolegyni hospodářku i provoz našeho Valašského ekocentra ČSOP musíme zajistit. V naší branži těch peněz nikdy nebylo a nebude. Spoustu věcí dělá člověk nezištně a zadarmo, ale bez toho by to nešlo a děláme to rádi. Na akcích ekocentra nám pomáhá i řada dobrovolníků. Bez nich bychom se také neobešli.

Na druhou stranu se nám líbí, že jsme víceméně svobodní, do činnosti nám nikdo nemluví a děláme to, co považujeme pro přírodu a životní prostředí důležité. Když se tady s Milanem rozhodneme, že letos obnovíme nějaké drobné vodní plochy nebo vytvoříme nové, tak uděláme vše proto, abychom nějaké peníze získali a pak realizaci nic nebrání.

Naštěstí není nade mnou nikdo, kdo by řekl „Musí to být tak a tak“. To je pro mě ideální stav, ale někdy, jak už to bývá, se nakupí velké množství práce a je toho všeho hodně. Ale to je všude, že? Zase nejsem nikomu povinen.

Když jsou peníze, uděláme tůňky nebo co je potřeba, třeba kosíme orchidejové louky. Jak říká Milan: „Je to o dohodě. Koneckonců smlouva se jmenuje dohoda, dohoda o provedení práce.”

MIMO JINÉ O FINANCOVÁNÍ

Jak to máte s financemi? Kromě prostředků například z Programu péče o krajinu máte i vlastní zdroje?

Český svaz ochránců přírody vyhlašuje granty v rámci Ochrany biodiverzity, které financuje MŽP. Jsou to spíše menší granty. Projekty na zadržování vody v krajině podporují také různé firmy. Třeba generální partner ČSOP Net4Gas s. r. o, podporuje mimo jiné i např. výsadby stromů a vytváření tůněk. Letos nám obnovu tůní na lokalitě Rybníky v Hrachovci podpořil Nadační fond Veolia, předloni nám zase Pivovar Radegast v grantovém programu Radegast lidem podpořil projekt Putování s kapkou vody.

Důležité je zkoušet získat peníze prostřednictvím grantů od nejrůznějších donátorů, protože tůňky se bez peněz dají vytvářet docela těžko. Potřebujete peníze na to, abyste mohli zaplatit bagr. I když některé drobné vodní plochy jsme hloubili i ručně rýčem, ale je to fakt dřina.

Mám pocit a trošku mě to i děsí, že nás ochránců přírody – srdcařů ubývá. Hlavně mezi mladými se těžko hledají takoví, kteří by byli ochotní pracovat nad nějaký rámec svých pracovních povinností, pracovní doby a nezištně s přesvědčením, že to tak cítí a práci dělají nejen pro peníze, ale také pro ten dobrý pocit, že něco smysluplného a užitečného dělají. Je to nemoc naší společnosti. Mladí vylezou ze školy, a i když ještě nic pořádného neumí, tak peníze na výplatě by chtěli mít pořádné.

Nám se každý rok do ekocentra hlásí nějací vysokoškoláci. Láká je to krásné prostředí, bohatá činnost, ale když jim řeknu, že pro ně nemám žádné „tabulkové místo“ a pokud by přišli, tak by si museli shánět peníze na svoji práci, tak je to neláká.

Jsem rád, že se nám alespoň podařilo sehnat vysokoškolsky vzdělanou lektoru výukových programů. A to jen díky tomu, že byla u nás na vysokoškolské praxi a je to manželka bývalého člena našeho oddílu. Je velmi šikovná, ale z finančních důvodů ji nemůžu zaměstnat na plný úvazek, i když bych chtěl.

Práce v nevládní ochranářské organizaci se hodně prolíná i do osobního života. Ideální je mít i podobně smýšlejícího partnera, protože můžete při aktivitách, které jsou hodně i o víkendech být spolu, a hlavně se vzájemně doplňujete, konzultuje věci atd. Jinak by to nedělalo dobrotu a spoustu vztahů na tom ztroskotalo. Nemáme to tak, že mám pracovní dobu od 8 do 16 hodin. A když jsem v práci o hodinu déle, tak jdu druhý den o hodinu dříve. Tak to nefunguje. A protože práce je zároveň i koníčkem, tak jste v „práci“ skoro pořád, a to i o víkendech. A tou prací samozřejmě myslím třeba i nedělní oddílovou výpravu s dětmi do přírody.

V nevládní organizaci nikdy nebudou takové peníze, jako třeba někde na úřadě nebo ve fabrice. Tohle si musí každý srovnat ve své hlavičce. Dneska to mladí lidé nemají vůbec lehké. Zajistit si bydlení, uživit a zabezpečit rodinu není nic jednoduchého. Záleží, jaké mají nároky a dneska jsou vesměs vysoké. Já už nic nepotřebuji, jsem i s manželkou v seniorském věku a všechno máme, nejsme nároční. Takže co člověk potřebuje? Střechu nad hlavou. A hlavně to zdraví (jak napovídá Milan Škrott).

A když se ještě vrátím k financování, pracujete i s malými individuálními dárci?

Těch individuálních dárců zase tak moc nemáme. Každoročně je to jen pár firem, většinou jsou to částky pět až deset tisíc. Občas nám něco darují i rodiče odddílových dětí nebo naši členové, kteří mají své firmy. Celkově ta částka získaná od sponzorů nepřesahuje sto tisíc. Ale pro nás je to docela hodně peněz a my si samozřejmě vážíme jakékoliv podpory.

Potřebovali bychom do organizace někoho, kdo se dárcům a shánění peněz od nich bude věnovat naplno. Často sháníme peníze od sponzorů na dofinancování konkrétních projektů, většinou se to podaří.

Jsme moc rádi, že nás podporuje naše město, Valašské Meziříčí, a to jak formou přímé dotace, tak i finanční podporou našich aktivit a projektů. Je otázka, jak to bude po novém roce v souvislosti se škrty v rozpočtu města z důvodu covidové situace.

Jak jste vlastně s ekologickou výchovou začali?

Začalo to organizováním ornitologických terénních exkurzí pro veřejnost – akce typu Vítání ptačího zpěvu nebo Ptačí festival. K založení oddílu mladých ochránců přírody Falco v roce 1990 vlastně přispěly nejvíce naše dvě děti, které projevily zájem, abychom na rodinné víkendové výpravy do přírody brávali i jejich kamarády. Nakonec jsme zjistili, že nás chodí i více než deset a už to bylo. Položili jsme si tenkrát se ženou ty známé otázky: „Když ne teď, tak kdy? Když ne my, tak kdo?“

O PŘÍSTUPU K LIDEM A ŽIVOTU VŮBEC

A jak vycházíte s lidmi? Máte nějaké konflikty?

Mám spoustu kamarádů, jsem přátelský a nekonfliktní člověk a v životě vyhledávám lidi podobného smýšlení. S dobrými lidmi, kteří mají dobré úmysly, vyjdu vždycky. A s těmi, kdo dobré úmysly nemají, se nekamarádím. Tak to prostě je. Myslím si, že jaký vztah si člověk s lidmi vytvoří, takový ho má.

Jako člověk, který v životě už ledacos zažil vím, že když člověk kolem sebe šíří pozitivní energii, dobro, tak se mu to vrací. Kdo šíří zlo, tak se nemůže divit, že se mu zlo vrací.

Ono je to tak i v ochraně přírody. Pokud s někým spolupracujete, musí tam být oboustranné nadšení pro věc, každý dá do toho maximum, co umí. Když vás někdo podrazí, tak už s ním spolupracovat nebudete. Proč byste to dělal? Proč já bych spolupracoval s někým, s kým se spolupracovat nedá, kdo si ze spolupráce bere jen výhody pro sebe.

Co byste jako člověk zkušený a znalý poradil těm, kteří by chtěli spolupracovat například se Správou CHKO Beskydy nebo se vůbec vrhnout do praktické ochrany přírody?

Dětem i těm studentům, kteří k nám chodí a chtějí u nás pomáhat při odbornějších aktivitách, říkám, aby se snažili přírodu co nejvíce poznat. Hlavně tu problematiku, které se chtějí věnovat. To heslo „Poznej a chraň“ je opravdu zásadní. Nemůžu chránit něco, když to neznám.

Na mě a určitě i na pracovníky Správy CHKO Beskydy se obrací lidé s různými dotazy ohledně praktické ochrany přírody. „Máme na pozemku orchideje, co s tím? Chtěl bych udělat jezírko, jak na to? Jakou ptačí budku můžu vyvěsit pro rehka zahradního?“

Ze strany lidí je vidět zájem a je na Vás, co a jak jim poradíte. To je důležitý okamžik, protože ti lidé Vás berou jako odborníka a Vaší radou se většinou řídí. Při této poradenské činnosti můžeme přírodě hodně pomáhat, protože má přesah do praktických opatření pro ochranu přírody, i když Vy sami se už na tom fyzicky nepodílíte.

Kdybyste mluvil se svým mladším já, které kdysi začínalo, udělal byste něco jinak, na co by si měl dávat pozor, když se pustí do práce pro přírodu?

Nad tím jsem se zamýšlel několikrát a ve svém životě bych změnil strašně málo. Asi je jen nepatrná část věcí, které bych chtěl, aby byly jinak. A všechny jsou nepodstatné. Člověk nějak roste, pomaličku. Už jenom díky vztahům, které zažívá. Navazujete kontakty. Potkáte se s nějakými lidmi a oni vás nějakým způsobem ovlivní.

Když jsme s manželkou začínali s ekovýchovou, jezdili jsme na různé semináře, účastnili se různých setkání, získávali teoretické i praktické zkušenosti. A nás těší, že jsme vlastně po revoluci v roce 1989 byli u toho, když i u nás v Česku dostala ekologická výchova zelenou, začali jsme s dalšími nadšenci jezdit na zkušenou i do zahraničí a postupně u nás vznikala kvalitní informační a vzdělávací střediska EVVO. Tohle už dnešní mladí nikdy nezažijí.

Vím, že najít další „srdcaře“ bude problém, ale snažím se být optimistou. Věřím, že až tu jednou my nebudeme, tak se zase najdou noví nadšenci, kteří tu „káru“ po svém po nás potáhnou dále.

A mě těší, že jsem tu práci pro přírodu i pro lidi dělal a dělám rád, že mi dává smysl i náplň života.

Miroslav Dvorský se téměř 40 let věnuje ochraně přírody a ekologickému vzdělávání, výchově a osvětě. Je vedoucím Valašského ekocentra ČSOP se sídlem ve Valašském Meziříčí a předsedou Severomoravského regionálního sdružení ČSOP. Pořádá terénní exkurze, osvětové akce či přednášky, poskytuje poradenství, provádí ochranářské mapování, posudky při zateplování objektů, vede oddíl mladých ochránců přírody Falco. V neposlední řadě zajišťuje a realizuje konkrétní opatření v krajině, ať už se jedná o vytváření tůněk, kosení luk, výsadby stromů, praktickou ochranu ohrožených hnízd čápa bílého, ochranu hnízd čápů bílých, realizaci prvků přírodních zahrad a další aktivity.