V dnešním díle série článků, věnované subjektům pečujícím o lokality soustavy Natura 2000, si představíme roli samospráv. V minulých článcích jsme se zaměřili na AOPK ČR a správy národních parků. V mnoha ohledech se role těchto resortních organizací od samospráv zásadně liší, a to zejména ve způsobu hospodaření a zisku financí na péči o evropsky významné lokality (EVL) a ptačí oblasti (PO). Krajské úřady vykonávají státní správu a plní tak zákonné povinnosti vůči soustavě Natura 2000 v přenesené působnosti. Stát neručí za hospodaření a závazky kraje (pokud tyto závazky stát nepřevezme přímo smluvně), nicméně hospodaření kraje pravidelně přezkoumává Ministerstvo financí. Věcně příslušná ministerstva pak kontrolují výkon přenesené působnosti svěřené krajům, v případě ochrany přírody a krajiny, včetně úseku ochrany soustavy Natura 2000, je to Ministerstvo životního prostředí (MŽP).

Obrázek: Ačkoliv není rosnička zelená (Hyla arborea) předmětem ochrany EVL Vrbenské rybníky, daří se jí zde dobře, péči o tuto lokalitu zajišťuje Jihočeský kraj (Fotografie: Kateřina Španihelová)

OBCE A KRAJE

Samosprávy, konkrétně krajské úřady a obce, jsou důležitým aktérem při péči o životní prostředí. Obce, jakožto základní územní samosprávné celky, mají zásadní roli v informovanosti občanů ohledně toho, jak cenná příroda se na území obce nachází a co v konkrétní EVL či PO chráníme a proč. Obce jsou také často první kontaktní místo, které veřejnost osloví při řešení problému v oblasti ochrany přírody ve svém okolí. Ve věcech soustavy Natura 2000 obce figurují jako účastníci řízení a většinou také jako vlastníci nemovitostí, nicméně obce nejsou pro soustavu Natura 2000 příslušným orgánem ochrany přírody (OOP). Tato působnost je přenesena na krajské úřady, a proto se dále zaměříme pouze na ně.

V rámci své územní působnosti pečují kraje a Magistrát hlavního města Prahy nejen o lokality soustavy Natura 2000, ale také o maloplošná zvláště chráněná území (MZCHÚ), konkrétně o Přírodní památky (PP) a Přírodní rezervace (PR). Tato území jsou často s EVL a PO v překryvu, přičemž předmět ochrany je často shodný, či má obdobné ekologické nároky. Pokud tomu tak není je nutné požadavky sladit a zajistit péči podporující nejen předměty ochrany soustavy Natura 2000, ale také MZCHÚ. Opatření vedoucí k ochraně soustavy Natura 2000 a MZCHÚ by neměly být vzájemně v rozporu. Naopak by měl být (a často také je) nastolen spíše vzájemně prospěšný efekt (synergie) provedených opatření, který vyplývá z platné plánovací dokumentace.

MOŽNOSTI ZAJIŠTĚNÍ FINANCÍ

Kraje, jakožto vyšší samosprávné celky, dostávají od státu příspěvek na výkon přenesené působnosti. Výši příspěvku stanovuje Ministerstvo financí po projednání s Ministerstvem vnitra, a to dle vlastní metodiky. Tento příspěvek se týká zejména mezd pro zaměstnance. V roce 2022 se například jednalo přibližně o 3 mld. Kč, a to souhrnně pro kraje i hlavní město Praha. Kraje disponují však také dalšími příjmy, například příjmy z vlastního majetku či výnosy na dani.

Obecně jsou vlastní finance kraje využívány na ochranu přírody oproti jiným sektorům relativně méně (dle dat přímo od krajský úřadů se může jednat v průměru o necelých 5 mil. ročně, přičemž finance přímo na soustavu Natura 2000 se pohybují v průměru necelých 2,5 mil. ročně). Existuje zde nicméně problém s přesností a následným vyhodnocením dat, neboť každý kraj si eviduje náklady na soustavu Natura 2000 jinak. Některé kraje jsou v rámci své evidence schopny identifikovat, jakou částku věnují konkrétním opatřením, jiné naopak pouze odhadují kolik % se investuje do soustavy Natura 2000 z celkových provozních výdajů na ochranu přírody.

Z dostupných dat vyplývá, že největší podíl financí putuje do péče o konkrétní druhy, dále do správy a plánování péče, stejně tak jako do zajištění konkrétního managementu (péče) o bezlesé a vodní ekosystémy. Naopak opatření týkající se lesních ekosystémů nejsou financována téměř vůbec. Vlastní finance kraje jsou často využívány také na kofinancování projektů, které umožňují externí zisk dalších financí. Kraje, stejně jako ostatní subjekty pečující o soustavu Natura 2000, mohou totiž čerpat z vybraných národních či evropských programů. Využíván je zejména Operační program životní prostředí (OPŽP). Kraje mohou dále využívat na podporu soustavy Natura 2000 programy jako LIFE, Interreg či Fondy EHP a Norska. Míra kombinace využívání zdrojů – národní, evropské, či vlastní (přímo či na kofinancování projektů) – se mezi jednotlivými kraji liší. Zásadně se liší také celková ekonomická situace (samotný příspěvek na výkon státní správy se totiž odvozuje také na základě počtu obyvatel).

Kraje hrají roli také při vyplácení náhrad škod způsobených vybranými zvláště chráněnými živočichy (z. č. 115/2000 Sb.), jakožto příslušné OOP. Jedná se o vyplácení náhrad škod za bobra evropského, vydru říční, losa evropského, medvěda hnědého, rysa ostrovida a vlka obecného. Tyto druhy jsou zvláště chráněné jak podle zákona o ochraně přírody a krajiny a prováděcí vyhlášky, tak podle směrnice „o stanovištích“ (příloha II a příloha IV), kde jsou ve vybraných lokalitách dokonce předmětem ochrany. Tyto platby však krajský úřad pouze administruje a mobilizuje ze státního rozpočtu přes Ministerstvo financí, navíc se jedná výhradně o kompenzaci způsobených škod, nejedná se tedy o zajištění péče o soustavu Natura 2000 ve smyslu plánování a přerozdělování peněz na konkrétní aktivity.

Obrázek: V EVL Údolí Bánovského potoka nalezneme řídkou mozaiku vegetace – hlohy, šípky, trnky – to je biotop, který svědčí bourci trnkovému (Eriogaster catax), zdejšímu předmětu ochrany, pro kterého zde Zlínský kraj zajišťuje pravidelné kosení. (Fotografie: Kateřina Španihelová).

VLASTNÍ FINANCE VS. DOTACE

Proč některé kraje neinvestují více vlastních financí do ochrany přírody? Existuje patrně více důvodů, nabízí se však například ten, že přerozdělování do těchto oblastí nemusí být pro vedení kraje prioritní (ve srovnání se zajištěním sociálních služeb, dopravní dostupností apod.), dále také proto, že argument možnosti využití výše uvedených dotačních titulů snižuje vůli podílet se na ochraně přírody vlastními prostředky. Obecně je však využívání vlastních financí kraje (oproti těm dotačním) hodnoceno úředníky krajských úřadů pozitivněji, neboť dochází k menšímu administrativnímu zatížení, ušetření časových kapacit při administraci projektů a v konečném důsledku efektivnějšímu využití zdrojů. Pro příklad můžeme uvést magistrát hl. města Prahy, který disponuje dostatečnými provozními financemi na péči o chráněná území. Vyhýbá se zisku financí z programů pro jejich administrativní náročnost (z některých podprogramů je navíc často vyloučen jako nezpůsobilý žadatel).

Dotační programy mohou být méně stálé a v některých případech neumožňují financovat opakovanou péči (např. pravidelná, seč či pastva). Typickým příkladem může být projekt na obnovu biotopu, který je možný z dotačních mechanismů pokrýt, nicméně následná opakovaná péče o biotop již z projektu platit nelze. Udržitelnost obnovního managementu, jejíž zajištění je navíc často kritériem poskytnutí dotace, je však zcela nezbytná pro efektivitu vynaložených financí. Často nastává situace, že kraj nemá problém vynaložit prostředky na určitý typ managementu (byť pouze v podobě kofinancování), nicméně do projektu se nakonec nepouští, neboť si je vědom nákladů, které bude nutné vynaložit v následujících letech na jeho údržbu. Kraje mají ztíženou situaci v důsledku nemožnosti žádat do Programu péče o krajinu, podprogram A (PPK A), který je vhodný na financování opakovaného managementu. Snaha o nápravu této situace je bohužel zatím neúspěšná.

Je třeba však dodat, že dotační programy (ať už národní, či evropské) jsou zatím významným a nepostradatelným zdrojem financí zejména proto, že nabízí možnost podpory velkých a finančně nákladných projektů pro kraje, které nedisponují tak velkými zdroji. Otázkou do budoucna zůstává, do jaké míry je systém krajů na těchto projektech závislý a jak mohou kraje financovat následnou udržitelnost a opakovanou péči. Opět však bude nutné nastolit individuální přístup, neboť situace se může mezi kraji lišit. Další výzvou je otevřená komunikace o reálných potřebách pro soustavu Natura 2000 a také kde vznikají největší nedostatky v péči. Na takové nedostatky by mělo reagovat jak vedení kraje při přípravě střednědobých rozpočtů, tak MŽP, které by mělo být nejen kontrolním, ale také poradním a konzultačním orgánem a v neposlední řadě subjektem, který by měl v rámci svých možností poskytovat příležitost využitelného komplementárního financování ochrany přírody.