Pokud – byť letmo – sledujete dění v ochraně přírody, zpráva, že orgány Evropské unie momentálně projednávají její nový legislativní kontext, není překvapivou novinkou. Návrh nařízení o obnově přírody představila Evropská komise v červnu roku 2022 a od té doby je na úrovni Rady EU a Evropského parlamentu vedena intenzivní diskuse o tom, jak by měl vypadat jeho finální text. Svou relativně hlubokou stopu v tomto procesu zanechalo i české předsednictví Rady EU v druhé polovině loňského roku, pod jehož taktovkou bylo vedeno 10 jednání pracovní skupiny Rady pro životní prostředí a (mj.) samotné zasedání Rady ministrů pro životní prostředí v prosinci, kde proběhla diskuse o politických otázkách souvisejících s návrhem hlavního tématu. Zasedání ministrů předcházelo i projednání částečného revidovaného textu nařízení, které tým českého předsednictví připravil na základě několika měsíců náročných negociací pracovní skupiny. Tato jednání nyní samozřejmě pokračují při švédském předsednictví, jehož tým pečlivě staví na pokroku dosaženém v předchozím půlroce.

A co je vlastně na obnově přírody tak novátorského? Dalo by se jednoduše odpovědět, že ne mnoho. Přírodu a krajinu v ČR obnovujeme již relativně dlouho. Konec konců stačí se podívat na aktivity projektu Jedna Příroda. Každoročně jsou v rámci něj provedeny zásahy ve prospěch přírodních stanovišť a druhů chráněných v rámci soustavy Natura 2000 za více než 19 milionů Kč. Projekt pracuje s vlastníky a hospodáři v těchto územích, rozpracovává princip adaptivního managementového cyklu, který vede k optimalizaci péče, či napomáhá definovat její priority tak, aby finanční prostředky, kterých není v ochraně přírody zdaleka přebytek, měly co největší pozitivní efekt pro biodiverzitu. To vše se dá bez nadsázky (a v projektu se toho děje ještě mnohem víc) označit jako systematické úsilí v obnově naší přírody, doplňující „tradiční“ aktivity státní ochrany přírody.

Ačkoliv je ochrana přírody často na základě předsudků, zjednodušení – ale asi bychom si měli zamést i před vlastním prahem, i třeba neblahé zkušenosti z praxe – spojována především s uplatňováním restriktivních nástrojů, státní ochrana přírody dlouhodobě a systematicky realizuje péči o přírodu, vč. obnovního managementu, zejména v chráněných územích, ale i ve volné krajině. Mnoho spolků potom obnovuje přírodu na „svých“ pozemcích a podporuje tím cenné druhy a pro biologickou rozmanitost důležitá přírodní společenstva. Řada vlastníků a hospodařících subjektů, ač bychom si přáli, aby jich bylo mnohem více, svoje aktivity realizuje s maximálním respektem k přírodním hodnotám území, resp. tyto hodnoty v něm podporuje. To vše se v nějaké míře děje již dnes a vedle snahy alespoň udržet stav nějakého, byť třeba i výrazněji transformovaného ekosystému, se často jedná i o úsilí s cílem jeho obnovy.

Koniklec velkokvětý (Pulsatilla grandis), Načeratický kopec u Znojma. Podpora ohrožené flóry extenzivní pastvou je bezpochyby učebnicovou obnovní péčí o bezlesí. Foto: Petr Havel

Přírodu obnovujeme, abychom jí navrátili její funkce, které jsou pro lidské živobytí naprosto klíčové – jak říká jedno motto Strategie EU v oblasti ochrany biologické rozmanitosti do roku 2030, přírodu potřebujeme pro náš život. Intenzivní využití naší krajiny či opuštění hospodaření, dopady změny klimatu a další, vesměs antropogenně podmíněné faktory, vedou k prudkému poklesu biodiverzity. Je proto třeba, aby součástí její ochrany nebyla jen opatření k usměrnění rizikových činností a zamezení další degradace, ale v mnohem větší míře též aktivní konání, které přírodě napomůžou k maximálnímu přiblížení se původnímu stavu.

Návrh nařízení o obnově přírody tedy nepřichází s novým konceptem. Přesto je z mého pohledu v určitém smyslu revoluční. Zaprvé přináší do obnovy přírody tolik potřebný aspekt celostátního strategického plánování ve vztahu ke konkrétním, měřitelným cílům. To je velmi důležité, neboť obnova přírody bude mít jasnou národní vizi, jednotný rámec, a především určitý mandát, na základě kterého bude dlouhodobě prováděna.

Zadruhé – co s tím souvisí – budou cíle samozřejmě právně závazné (ať už výsledná textace nařízení bude jakákoliv, fakt, že svým charakterem se bude jednat o právní předpis, jistě zůstane nezměněn). Nalezení a následná implementace mechanismů a postupů k jejich dosahování tedy bude nutností, nikoli výhodou. Obnova přírody proto nebude jen iniciativou, která bude záviset na možnostech – chuti, personálních kapacitách a schopnosti mobilizovat finanční prostředky aj. – jednotlivých subjektů, ale dlouhodobou systémovou agendou s oporou v unijním právu.

Zatřetí, pro naplňování této legislativy budou muset být na úrovni EU (ale k náležité reflexi musí dojít i v prostředcích státního rozpočtu) vytvořeny či významněji adaptovány (posíleny) finanční mechanismy, které umožní podporu dosahování stanovených cílů. To vychází i ze závazku Evropské unie vyčlenit na biodiverzitu 7,5 % ročních výdajů Víceletého finančního rámce v roce 2024; v roce 2026 a 2027 by se potom mělo jednat již o 10 %. Tato skutečnost má potenciál významně ovlivnit možnosti obnovy přírody, které jsou v současné době především z hlediska kapacit omezeny.

Národní přírodní rezervace Ranšpurk na Soutoku. Ležící mrtvé dřevo je jedním z indikátorů, u kterých návrh nařízení stanoví povinnost jejich rostoucího trendu. Foto: Petr Havel

Za čtvrté, ochrana a obnova přírody, biodiverzity získává na důležitosti, významu. Chtě nechtě trpělivě, pomalu, ale jistě stoupá na žebříčku priorit. Někteří tento postup vidět nechtějí, jiní se jej snaží zastavit, ale také jej začíná čím dál tím více lidí chápat. Obnova přírody je častěji správně dávána do souvislosti se zvyšováním odolnosti krajiny vůči změně klimatu. Mnohdy je chápán její význam pro dlouhodobou udržitelnost produkce potravin, ale i v dalších odvětvích. Nelze nevidět její prospěšnost pro lidské zdraví či bezpečnost (např. v oblasti povodňové ochrany, resp. zadržování vody v krajině obecně). Návrh nařízení na těchto vazbách staví a snaží se cílit právě na ekosystémy, které jsou z výše uvedených hledisek významné.

A za páté, do značné míry revoluční je nařízení svou textací. Povinnosti totiž neformuluje v rovině nutnosti přijímání administrativních, právních a podobných opatření. Zaměřuje se především na závazky v podobě aktivního konání (zavedení opatření na obnovu) a obsahuje řadu „outcome-based“ povinností (typicky v případě povinností rostoucího trendu indikátorů až do dosažení jejich uspokojivých úrovní). K plnění nařízení tedy nebude postačovat správně adaptovat vnitrostátní legislativu (ač i to bude nutné) či identifikovat nástroje, které bude třeba upravit, a to následně vykázat. Správné plnění bude nutné zajistit (mj.) prostřednictvím faktického provádění péče. Neopomeňme zároveň silnou vazbu návrhu na stávající unijní právo. Nařízení má svým prováděním potenciál podstatně přispět ke zlepšování stavu typů přírodních stanovišť a biotopů druhů již dnes požívajících určitou formu ochrany podle směrnic „o stanovištích“ a „o ptácích“. Svým proaktivním zaměřením tak vhodně doplňuje především administrativně formulované povinnosti jmenovaných směrnic a navzdory zvolené právní formě (nařízení) má potenciál s nimi tvořit koherentní celek.

Je příliš brzy na to odhadovat, do jaké míry bude tento silný potenciál v ČR skutečně využit a naplněn. Návrh je zcela jistě příležitostí systémově uchopit celé téma obnovy přírody a učinit z něj bez nadsázky zastřešující rámec pro veškeré ochranářské aktivity. Jsem přesvědčený, že součástí implementace návrhu by jednou mohl být i integrovaný projekt, popř. jeho obdoba. Věcná šíře nařízení a přesah do řady odvětví tomu jednoznačně nahrává, resp. poskytuje prostor pro řadu potenciálních projektových aktivit, které by mohly vhodně obohacovat veřejnosprávní činnosti tak, jako je tomu u Jedné Přírody.