Louky, pastviny a další plochy s travními porosty patří k druhově nejbohatším společenstvům. Většina jich vznikla díky obhospodařování odlesněné půdy člověkem a ke svému udržení lidskou činnost potřebují. Po staletí, někde i po tisíciletí se využívaly a udržovaly především díky pastvě a kosení. Dnes bohužel opuštění tradičního způsobu jejich využívání a také nevhodné zemědělské hospodaření na těchto pozemcích dostatečně nezohledňují mimoprodukční funkce krajiny a dochází často k nezvratnému poškození biodiverzity.

K největší degradaci stanovišť travních porostů docházelo nejspíš v 60. a 70. letech minulého století kvůli intenzifikaci zemědělství, kdy se nadměrně hnojilo, prováděla se intenzivní pastva či se dosévaly nevhodné komerční směsi trav a jetelovin. V současnosti existují opatření, která vedou ke zlepšení kvality travních porostů.

Vedle pastvy, kterou jsme představili v článku Pastva ovcí koz i skotu pomáhá v chráněných územích od jara do zimy, patří kosení či seč k těm nejefektivnějším a nejčastěji využívaným způsobům péče, která podporují přírodě blízká společenstva a především cenná stanoviště pro řadu vzácných a ohrožených druhů rostlin i živočichů.

Na téměř 13 % rozlohy území ČR je podle systému LPIS (Land Parcel Identification System, Systém identifikace pozemků) plocha travních porostů vyšší než jeden hektar. Pokud je péče o ně nedostatečná či není vůbec prováděna, změní se zpravidla nejprve druhová skladba rostlin i živočichů (ustupují citlivé, konkurenčně slabší druhy) a následně tyto plochy zarostou keři a posléze i stromy. Jedná se o přirozený proces tzv. sukcese, kterou se ve prospěch zachování životního prostoru druhů v člověkem pozměněné krajině snažíme péčí o travní porosty potlačit.

Vhodně nastavené sečení luk a rákosin pomáhá udržet a zlepšit druhovou rozmanitost a také zachovat charakter krajiny. S ohledem na konkrétní rostliny a živočichy, které v daném místě našli svůj domov,  je vždy nutné zvažovat, jaký způsob seče a termín je nejvhodnější.

K plošnému, částečnému, mozaikovému či fázovanému sečení se používají tzv. ručně nesená nebo vedená mechanizace, kam patří kosa (využívaná na lokalitách s relativně rovnějším povrchem půdy), křovinořez (vhodný do svažitých, silně podmáčených luk, či ploch s členitým mikroreliéfem) a jednonápravová ručně vedená sekačka (určená pro sečení větších ploch s relativně rovnějším povrchem půdy bez výraznějšího podmáčení).

Na méně citlivých lokalitách lze zvolit pojízdnou mechanizaci, například traktorové sekačky či samojízdné sekačky s hmotností soupravy do 3 500 kg, které jsou vhodné pro sečení svažitých ploch, menších a členitých pozemků. Sekačky vyšší hmotnosti se používají pro sečení travních porostů na velkých, pravidelných a rovinatých pozemcích.

Správná seč

Při volbě ručního nebo strojového způsobu seče pro dané území rozhoduje mnoho faktorů. Tím hlavním kritériem pro posouzení je předmět ochrany v chráněném území, tedy co je vhodné pro daný biotop či chráněný druh rostlin nebo živočichů. Důležitou roli hraje také skutečnost, za jakým účelem k seči dochází, zda se jedná o obnovu, zachování či  zlepšení stavu vybraného místa či druhu. Rozhodující je také dostupnost, svažitost a další podmínky terénu.

Pro samotné kosení či strojové sečení se blíže stanovuje výška, termín a frekvence. Optimální výškou pro sečení travních porostů je pět až deset centimetrů, v případě výskytu vzácných mechorostů (např. rašeliniště, slatinných luk) tři až pět centimetrů. Doba, kdy má přesně dojít k sečení, se volí podle výskytu daného druhu vzácných rostlin či živočichů a jejich společenstev a podle nutnosti zachovat nebo posílit jejich početnost. Četnost sečí (občasná, jednosečná nebo dvousečná) závisí na podmínkách konkrétního místa, na dostupnosti vláhy, obsahu živin v půdě, nadmořské výšce, rychlosti obrůstání či na přítomnost ohrožených druhů rostlin či živočichů.

Co dělat se vzniklou biomasou

Po seči zůstává samozřejmě spousta travní hmoty, kterou lze nechat usušit na místě nebo ji shrabat a zlikvidovat. Pokud nelze usušené seno nebo zelenou píci využít jako krmivo pro  zvířata či použít k zatravnění jiné plochy, je nutné zajistit vhodnou likvidaci. Vzniklá biomasa se tak odveze do bioplynové stanice, spalovny a kompostárny. V ojedinělých případech může být spálena na místě, avšak nesmí tím dojít k degradaci biotopu ani ke zbytečnému ohrožení zde žijících živočichů. Obecně je vhodnější pokusit se najít pro biomasu lepší upotřebení, než ji pouze spálit na místě.

Pokud se jedná o (v nedávné době relativně často využívané) mulčování, není vesměs doporučováno, a to s ohledem na devastující účinky zejména pro hmyz, který luční porosty obývá. Pouze v ojedinělých případech jej lze volit jako jednorázový zásah, který se již v daném místě neopakuje. Na cenných lokalitách se prakticky nepoužívá. Při mulčování se oddělená nadzemní  biomasa rozmělní a rozptýlí po povrchu pozemku a ponechá se na místě.

Podrobnější informace a zásady jak správně provádět seče v chráněných územích se uvádí v dokumentu Standardy péče o přírodu a krajinu – Sečení (pdf), které vydala Agentura ochrany přírody a krajiny ČR.

Příklady sečení, kosení projektu Jedna příroda v roce 2020:

Díky projektu Jedna příroda se sekalo, kosilo v různých koutech České republiky, například:

• v EVL Na požárech v CHKO Český les, aby se podpořila přechodová rašeliniště a třasoviště,
• v EVL Litovelské Pomoraví na ochranu svinutce tenkého, čolka velkého či ohniváčka černočárného (kosení křovinořezem a výřez náletů),
• na jižní Moravě v EVL Hodonínská doubrava z důvodu ochrany mečíka bahenního či v EVL Větrníky a Miroslavské kopce na podporu subpanonských stepních trávníků (sekalo se ručně vedenou sekačkou nebo křovinořezem),
• ve středních Čechách v EVL Žehuňsko, Žehuňský rybník – Obora Kněžičky na podporu mj. bezkolencových luk na vápnitých, rašelinných nebo hlinito-jílovitých půdách (sečení těžkou mechanizací i lehkou mechanizací) či v EVL Hrachoviště kvůli ochraně prostředí pro kuňku žlutobřichou,
• či v EVL Beskydy, kde se sekalo ručně vedenou sekačkou, na podporu mezofilní ovsíkové louky.